Minulost a přítomnost Okrašlovacího spolku v Mníšku pod Brdy
Po I. Sv. válce dominovala spolkovému životu v Čechách dvě uskupení. Legionáři a Sokolové. Statečnost a odhodlanost legionářů na bojištích velké války se nyní měly dále rozvíjet v mladší generaci, v organizacích Sokola. Vlastenectví, budování nové republiky a s tím spojené nadšení zasáhly nejodlehlejší kouty naší vlasti a jako logický důsledek vznikaly okrašlovací spolky, které dále udržovaly tradice a posilovaly lásku k rodnému místu. Náš milý podbrdský Mníšek nebyl výjimkou a k ustavení spolku došlo 18. března 1928. A prakticky okamžitě přikročeno spolu s jednotou Čs. legionářů ke stavbě mohyly našim padlým a nezvěstným ve světové válce. Veškerý náklad byl rozdělen na polovinu a na paměť desetiletého trvání samostatnosti mohyla odhalena dne 26. Srpna 1928.
Zakládajícími byly tehdejší význačné osobnosti Mníšku, např. Antonie Cebeová, první předsedkyně, která také měla u mohyly první řeč. Některé pasáže by i dnes mohly viset v zasedací místnosti zastupitelstva: „…že oběť krve, kterou naši drazí přinesli, nesmí zůstati marnou…tak i nás musí vésti v budoucnosti páska svornosti k vyšším cílům, lidskosti, pokroku, k blahu našich dětí a naší republiky.“
Ihned po jeho založení dal se spolek do pilné práce a to tam, kde jej bylo nejvíce zapotřebí, přímo uprostřed města. Dobové zápisy sdělují, co členy OS rozčilovalo nejvíce: upravili náměstí, zasadili květinovou výzdobu a druhý den jim dílo rozhrabaly slepice a husy, které obyvatelé volně vypouštěli na náměstí. Mnohokrát žádal OS radnici, aby vyhláškou zakázal pobíhání hospodářského zvířectva po náměstí. Starosta byl nápomocen a skutečně vyhláškou toto zakázal. I přesto se tento problém řešil opakovaně od roku 1930 až do roku 1938.
Klíčová událost v životě OS nastala v roce 1932, kdy spolek zorganizoval setkání mníšeckých rodáků s bohatým doprovodným programem a za účasti významných hostů. Vznikla i jedinečná pamětní kniha se seznamem všech žijících rodáků „snad jediná kniha v republice“, kterou pak OS předal do správy městskému úřadu.
Kromě péče o parkovou výzdobu na náměstí zasloužil se OS o postavení altánku nad zadním rybníkem, kultivaci koupaliště tamtéž, zřízení hřiště, úpravu malého náměstí, organizaci ledního hokeje na zámeckém rybníku, divadelních představení v sokolovně, pořádání jiřinkových zábav a mnoho dalšího. Na tyto akce dostal OS finanční podporu od městského úřadu, ze které byly hrazeny i mzdy členů okrašlovacího spolku.
Historii OS sledujeme až do roku 1941, kdy se po plaveckých závodech 24. srpna na koupališti zadního rybníka stopa zvolna vytrácí. Poslední zmínka je ze začátku padesátých let, kdy byl Okrašlovací spolek z moci úřední v okrese Praha Smíchov rozpuštěn. Bohužel byl archivní fond tohoto okresu v roce 1973 skartován…
K probuzení činnosti nejen dle názvu došlo ve spolupráci s Milanem Minaříkem dne 24.7.2014 v půl osmé večer na zakládající schůzi, které se též zúčastnil Milan Vyskočil a Honza Kuda. Bezprostředně vydal obnovený OS panoramatickou pohlednici, kterou lze obdržet i dnes. Zrodily se zajímavé plány, které přetrhla náhlá smrt Milana Minaříka o dva měsíce později, 14. září 2014. Okrašlovací spolek ztratil nenahraditelného tahouna, který nám dodnes citelně chybí. Do chomoutu předsedy iniciativně vlezla Milanova dcera, Jana Landerová a v tomto skromném obsazení včetně shora jmenovaných fungujeme doposud. Máme dobrou naději, neboť se k nám přidávají další a tak snad roznítíme oheň činnosti, které ale doba, někteří lidé a také vlastní nedostatek času moc nepřeje.
Na podzim roku 2015 jsme uspořádali přednášky na aktuální téma shrnuté pod názvem „Izrael a my“ a dlouhodobě zpracováváme téma rozhledny, které představuje téměř celý brdský kopec problémů. Navíc chceme historii naší milé podbrdské kotliny zprostředkovávat i dalším zájemcům z celé naší vlasti, k čemuž vedou různé cesty. Prokousáváme se a posouváme se po centimetrech a snad jednou naše úsilí bude korunováno úspěchem. Vedeme kroniku a věřím, že pro následující generace bude čtení o tomto těžkém tažení stejně vzrušující jako když my čteme dějiny našich předchůdců.
Robert Izák