KINO
Když se v onen slunný čtvrtek osmého prosince roku 2016 zakously bagry do budovy již značně zchátralého kina, odvezla nákladní auta kromě suti i nekonečně mnoho vzpomínek všech Mníšečáků. A nebyly to jen první romantické doteky rukou zamilovaných dvojic v přítmí kina ale také filmové a dokonce divadelní zážitky. Všechno to ale začalo tělocvikem…
V roce 1932 oslavily hned dvě tělovýchovné jednoty postavení svých tělocvičen v Mníšku. Byl to Sokol, který velkolepou oslavou započal své působení v Sokolovně. Pozadu nezůstala Dělnická tělocvičná jednota patřící Sociální demokracii a spustila 7. června stejného roku stavbu dělnického sálu, který byl dokončen již 18. září. Stavba mohla jít rychle, protože se jednalo prakticky o přístavek k zadní části hostince U České koruny. To byla ta světlezelená stavba nalepená zepředu ke kinu, která šla v prosinci k zemi také. Dělnická tělocvičná jednota podala ke konci roku 1932 žádost o schválení kinematografické provozovny a již v lednu následujícího roku konalo se komisionelní řízení, které provozovnu povolilo.
Bio Koruna zahájilo svůj provoz 18. května 1933 filmovou premiérou českého zvukového filmu „Kariera Karla Čamrdy“ a tím byla prakticky odstartována téměř osmdesátiletá kariéra mníšeckého filmového plátna. Řady sedaček byly tehdy obráceně, než jak si je současníci z kina pamatují, sedělo se zády k České koruně a plátno bylo směrem k pizzerii. Hrálo se každou sobotu i neděli v době, kdy televize neexistovala, přesto kino provázely, jak bychom dnes řekli, ekonomické potíže. Ještě v roce 1934 se řešily tzv. dávky z každého představení a tělocvičná jednota DTJ psala městskému úřadu: „Děl. Těl. Jednota jest velmi zatížena dluhy, které vězí na budově v částce Kč 167.052.60 a na inventáři Kč 30.000 a proto nemůže platiti zemskou dávku ze zábav, vyměřovanou individuelně z lístků prodaných při každém představení. Příjem z představení je tak malý, že často sotva kryje režii.“ Věc byla úspěšně vyřešena teprve zásahem zemského inspektorátu pro dávky.
Za DTJ podepisoval žádost Rudolf Buchta, vedení bia převzal od roku 1936 Sylvestr Buchta a pak v průběhu dalších let ještě několikrát a jeho synovec pan Miloslav Buchta byl cvičencem v dělnické tělovýchovné jednotě. „Rodiče se tehdy svým dětem věnovali a chodili s nimi cvičit,“ vzpomíná zástupce generace Buchtů, spojené od počátku s místním kinem.
DTJ postavením kina získala před tělovýchovnou jednotou Sokola určitý náskok, což činovníky konkurenční jednoty nenechalo chladnými a již v létě 1937 si DTJ stěžuje, že „návěstí Biografu opětně přelepeno plakáty Sokola“ a žádá zastupitelstvo, aby „jednota Sokol na nepřípustnost tohoto nešvaru upozorněna“. V témže roce se vedení bia ujímá Karel Hypša z Prahy aby ho patrně s ulehčením do roka předal p. Jandákovi, taktéž z Prahy. K víceúčelovému využití tehdy patřilo pořádání zábav a plesů, bez nich by se provoz nového tělocvičného zařízení patrně brzy zastavil.
Karta se v tomto smyslu neobrátila ani po válce, neboť již v roce 1946 Státní správa kin s politováním zjišťuje, že „provoz tamního kina se nemůže vykázati žádným positivním výsledkem hospodářským, ačkoliv po stránce výběru filmů je kinu věnována opravdu mimořádná pozornost“. MNV (místní národní výbor) si je nedostatků velmi dobře vědom a v odpovědi kromě „mizerného zastaralého projekčního a zvukového aparátu“ jmenuje problém v nábytkovém vybavení „které jest v tak ubohém stavu, že návštěvník, který dá 8 Kč vstupné za jeden 1 lístek, roztrhá na sobě o vyčnívající hřebíky a rozštípaná sedadla oděv v hodnotě 2000 Kč.“
Nové poměry v roce 1948 se ohlásily změnou jména a tak se z Kina Koruna stalo Kino v Mníšku pod Brdy a při schvalování promítacího plánu promítač upozornil na filmy z produkce SSSR a navrhoval, aby organizace KSČ prohlásily předvedení těchto filmů za součást školení svých příslušníků, aby tak účast byla pokud možno co největší.
Konečně začátkem roku 1952 se začalo nahlas mluvit o neudržitelnosti kina v současném stavu a požadována přístavba, kde minimálně bude místo pro bufet pro osvěžení návštěvníků, převíjárna filmů a nový kinosál. Také vytápění současného kina bylo nedostatečné (jedněmi kamny) a východ/vchod byl do dnešní nebezpečné zatáčky.
O tři roky později se už MNV naštval a velmi důrazně žádal o nové kino s odvoláním na to, že město má k 1.1.1955 1960 obyvatel a brzy jich bude mít 6000, s tím, že jsou to pracující z celé republiky a právem žádají nápravu. K nápravě ovšem nedošlo a kino se dál potýkalo i s personálními problémy, kdy „operatér Plocek byl poslán na léčení do lázní a celá odpovědnost zůstává na jediném promítači Karlu Matysovi, který tak musel dostat volno v Kovohutích.“ Soudruh ředitel Hnízdo z Krajského filmového podniku však pouze sliboval a tak MNV v Mníšku definitivně došla trpělivost, přistoupil k dílu sám a roku 1958 začala dostavba kina v akci Z. A podle toho to také vypadalo. Projekt byl neustále předěláván, někteří jedinci z MNV v něm viděli stále nějaké mouchy až donutili projektanta, aby požádal o výpověď z projektu. Bohužel trpěla i stavební část, takže při kontrolní návštěvě okresního národního výboru se zhrozil i technický dozor. Stavba byla bez jakéhokoliv technického vedení a stavební práce byly prováděny v rozporu se všemi stavebními předpisy. Zpětně oceňuji, že nám strop kina nespadl na hlavu za našeho mládí a stalo se tak až v novém tisíciletí. Přes všechny potíže byla konečně budova nového kina slavnostně 4. Října 1963 otevřena a dokonce soudruh Hnízdo dodal přislíbené 2 projektory zn. Meopton III. Ale už o 6 let později bylo nutno opravit plechovou střechu, hlavní schodiště, omítky a venkovní nátěry.
I přes tyto překážky plnilo ŠIROKOÚHLÉ KINO MNV v Mníšku pod Brdy statečně cíl 505 představení, o pět víc nad plán, a utržilo 293.279 Kčs, /plán 200.000 Kčs/. Na únorové poradě vedoucích kin v Příbrami bylo vyzdviženo dokonce jako ojedinělý případ, „kdy si sami provádíme mimoběžné a náročné opravy veškerého technického zařízení. Soudruzi Plocek a Matys za to obdrželi odměnu 500 Kč.“ To tehdy nebyla vůbec malá odměna!
Stojí jistě za zmínku, že naše kino mělo v roce 1970 hned po Dobříši největší návštěvnost v okrese Příbram. Možná zažilo v 70tých letech ty nejlepší časy. V mé paměti je kino za letních večerů obklopeno hustými hloučky nedočkavých diváků, zde jsem viděl nejlepší filmy světové kinematografie, odtud jsme s ostatními kluky odcházeli nadšeni příběhy Vinnetoua a Old Shatterhanda, na které se dnes děti nechtějí dívat ani v televizi. „Velmi výrazně v roce 1971 poklesla návštěvnost dětských představení, která byla možná ovlivněna i úspěšným televizním seriálem „čtyři z tanku a pes“ vysílaného vždy v neděli odpoledne,“ stěžuje si tehdejší zpráva, kinem vydaná. Událostí bylo promítání filmu „Ať žijí duchové“, který se natáčel v Mníšku na náměstí a v zánovní samoobsluze (dnes Albert), poznaly se tam některé děti z komparsu a všichni vzpomínali na milého pana Brodského a paní Brejchovou, již tehdy velmi slavné herce. Někdy bylo nutné sehnat ještě pár lidí, aby nás bylo 6, teprve pak nám pan učitel Broum prodal lístky. Ale když už jsme prošli za pokladnu, bylo vyhráno. Kino jelo! Divadelním představením obohatila školní akademie ZDŠ, O veliké řepě, kde jsem si jako žák také zahrál, a mám ji dodnes v živé paměti. A se mnou jistě i tehdejší spolužáci. Kinosál sloužil i k jiným divadelním představením, oslavám místních spolků a pochopitelně politickým výročím – od vítězného února po velkou říjnovou socialistickou revoluci. Malou revolucí byl přechod kina v roce 1977 ze správy MNV pod správu kin Praha – západ se sídlem v Praze 3.
Docházelo k více i méně zábavným příhodám, kdy si například jezdecký klub Dubeč z Líšnice stěžoval, že nemohli shlédnout film „Šampión“, neboť zřízenec odmítl prodat vstupenky na večerní představení s tím, že se ptal promítače a ten je hladový, od oběda nejedl, protože odpoledne probíhala v kině oslava NF (národní fronty), a že pro pár lidí nebude hrát. Situaci nakonec vyřešil přivolaný příslušník VB, který neodbytné koňáky z kina vyvedl. Zdali někdy zklamaní chovatelé koní zmíněný film viděli, se už asi nedozvíme.
Ale další generace se o kině dozví, neboť jsme v Okrašlovacím spolku zachovali kompletní fotogalerii kina před jeho zbořením a promítací knihy od šedesátých let.
Za filmem se dnes jezdí do multiplexů do Prahy a otužilci do letního kina. Utichnul hlas cvičenců DTJ, žáků školní akademie i šum promítačky. Jeden genius loci zmizel ale spousta jich v našem romantickém Mníšku zůstává, a je jen na nás, kam se budou další generace i po mnoha letech stále rády vracet.