Rodina Cebeova a Šámalova - Co bylo dál
Nejdřív jsme se museli zase naučit česky. S tím byly určité potíže: máti na nás musela ze začátku mluvit německy, abychom jí vůbec rozuměli. Lidé na ulici se pak na nás otáčeli a leckdy poznamenali k máti nevraživě: „Paničko, vy jste asi zaspala dobu!“ Muselo se vždy znovu vysvětlovat, a to pak už lidi zjihli, říkali: „ Jo tak to vy jste ty děti!“ a hladili nás po vlasech, což nám bylo protivné.
Já za války zapomněla mateřštinu úplně. Máti mně proto zjednala soukromé hodiny a nechala několik měsíců chodit do mateřské školy. Mezi dětmi jsem se naučila česky tak rychle a dobře, že jsem mohla jít hned do 3. třídy obecné školy,kam jsem svým věkem patřila. ( Je sice pravda, že jsem ředitelce tykala, ale já to tehdy ještě jinak neuměla a jí to nevadilo). Stejně rychle a dokonale jsem však zapomněla němčinu, takže jsem se jí později musela učit znovu.
Jiří byl starší a tak si sice finesy německé gramatiky zachoval, neosvojil si však už nikdy všechny záludnosti českého pravopisu. Ještě v oktávě „miloval“ s tvrdým – y -.
Následovalo několik málo přešťastných let v Praze a Mníšku – než nám po Únoru 1948 obsadily horní patro vily jako „nadměrnou bytovou plochu“. Po smrti babičky a dědy zabral Národní výbor celý dům, přestože o něj máti bojovala jako lvice. (Její generace měla tu smůlu,že poznala omezování lidské svobody nacistické i komunistické – pozn. JB). V 50. letech se celý svět její generace prakticky zhroutil. Vedla nás však s jemnocitem a stačila odtlumit negativní vlivy té smutné doby natolik,že se mi zachovaly jen vzpomínky na krásné dětství a šťastné mládí.
Kontakty s Weinheimem se časem víc a více prohlubovaly. Weissovi po nás adoptovali dvě jiné děti, osiřelé bratry, které se stejnou svědomitostí jako nás postavili do života. Nás ale snad měli raději a nemohli na nás zapomenout.
V roce 1956 se Weissovi poprvé za námi podívali do Prahy, v roce 1965 (po 20-ti letech!) my s Jiřím zase poprvé navštívili Weinheim ! Postupem času se poměry upravily natolik, že Jiří i já mohli zajíždět do Weinheimu pravidelněji.
Tante i Onkel nás všestranně podporovali. Posílali nám balíčky s dojemnými pozornostmi i věcmi praktické hodnoty. Za jejich peníze jsme si kupovali v Německu odbornou literaturu, kterou jsme potřebovali ke svému studiu. Jejich přispěním mohl Jiří dělat stáže v německých nemocnicích a já navštívit většinu zoologických zahrad v Německu. Když jsem se Zd. Veselovským jela na nějaký mezinárodní kongres do zahraničí, posílala nám Tante peníze, abychom si mohli zaplatit i odborné exkurse.
Zdeněk jí vděčí za své prvotřídní fotografické vybavení.
I naše máti pak byla několikrát ve Weinheimu. Uzavřela s Tante krásné doživotní přátelství, založené na oboustranném respektu a pocitu vděčnosti. Máti Weissovům nikdy nezapomněla co pro nás udělali a vážila si jich pro jejich velkorysost. Weissovi zase byli šťastni, že jim nemá za zlé, co Němci naší rodině udělali a obdivovali její vnitřní sílu s jakou překonala vše co ji potkalo. Jako malému děvčeti se mi vrylo do paměti, co nám naše máti hned tehdy po návratu řekla: „Děti, nikdy neposuzujte lidi podle jejich národnosti! Hranice nevede mezi národy – ta leží mezi dobrými a špatnými lidmi.“ Nechtěla, abychom se dostali do citového konfliktu mezi ní a Weissovými, kterým jsme důvěřovali. (Později mi to usnadnilo mnohé těžké rozhodování).
Roku 1961 jsem se vdala za Zdeňka Veselovského, který byl asistentem na Biologické fakultě u mého strýce prof. Komárka a později se stal ředitelem pražské ZOO. Byl také blázen do zvířat a tak se mi zdálo,že jsme pro sebe jako stvořeni.
Narodili se nám dva chlapci ( Zdeněk – 1967, Zbyněk – 1972) a v průběhu let se nám podařilo získat zpátky část milovaného Mníšku.
A na závěr bych ještě rád přidal osobní vzpomínku mého otce Václava Brabce na starého pana doktora Cebeho, kterou mnohokrát vyprávěl v různých úpravách. Podstata ale vypadala takto. - Otec přišel za starým pánem s prosbou – „ bratře doktore potřebuji pomoct.“ Co se děje? „ Dostal jsem se na zdravotní dovolenou z pracovního nasazení v Německu (přes úplatek lékaři – jelenicové rukavice od Jirotků), teď už dovolená končí a mě se do bombardovaného Magdeburku už nechce.“ Starý pán se zarazil, zamyslel a pak kurážně řekl : Ty, Dašku co se mi může ještě stát. Zetě mi zastřelili, syna zavřeli, dcera snad ještě žije někde v koncentráku a vnoučata jsou zavlečena v Německu – tady máš potvrzený prudký zápal plic a takto jim to tam pošli. Už to nemůže dlouho trvat. Tak za to by bylo určitě vězení nebo kulka a pan doktor se přesto toto nebál napsat.
Vybral a redigoval
Jaroslav Brabec