Rodina Cebeova a Šámalova - Okupace

Rodiny  Cebeova  a  Šámalova – okupace 

V této třetí části chci co možná nejpřesněji popsat co všechno manželé Cebeovi  museli prožít a přežít  s osudy členů obou rodin během okupace. Soudy,věznění,popravu,koncentrační tábory i zavlečení vnoučat do Německa na převýchovu. Přesto všechno v sobě našli sílu a vnoučata se odhodlali hledat a přitom podporovat morálně ostatní vězněné  členy rodiny.

Nuže ,držme se opět vyprávění Alenky Veselovské – Šámalové. – Otcem mého táty byl kancléř JUDr Přemysl Šámal. President Beneš ho pověřil jako bývalého zkušeného člena protihabsburské mafie koordinováním podzemního odboje v republice. Mí rodiče se sice nikdy politice nevěnovali, ale jako upřímně cítící vlastenci se do ilegální činnosti spolu s mým dědou zapojili. Podařilo se jim zachránit celou písemnou i fotografickou odbojářskou dokumentaci, která by jinak padla gestapu do rukou, vozili zbraně na Šumavu , táta kromě toho financoval včasný odchod ohrožených odbojářů do zahraničí, také materiálně podporoval rodiny, jejichž otcové byli persekvováni a jejich plat byl zastaven.

Samozřejmě, že gestapo mělo své spolehlivé zpravodaje, a tak jako první z rodiny byl začátkem roku 1940 zatčen kancléř. 75 – letý stařec byl v Alt- Moabitu v Berlíně tvrdě vyslýchán a při zanedbání lékařské péče zemřel na zánět ledvin.   

Ve stejnou dobu zatkli i strýce Jarku Cebeho a jeho skupinu – většinou byli odsouzeni k smrti a smrt podstoupili. Jen několika málo, mezi nimi i strýci, byl rozsudek změněn na trest doživotního vězení. Internován byl v Plötzensee. Jaroslav Cebe – Haberský později ve své knize „Dům mrtvých“ vzpomíná – 22. ledna  přijela má choť na návštěvu s mou mátí. Nevěřil jsem, že bych je ještě jednou spatřil. Při návštěvě upoutávala moje máti svými nevinnými dotazy dozorce, Otlička mi mezitím rychle vyřizovala vzkazy od našich odbojových skupin a sdělovala mi poslední londýnské přehledy vojenské a politické. Bylo to velmi cenné, neboť hned po mém návratu do cely se rozehrálo ťukání v celém oddělení. Návštěva jednomu z nás platila nám  všem. Návštěvy nám nesly přesvědčení nezlomné víry..

 Krátce po smrti dědy dostal táta echo, že gestapo jde i po něm, aby se hleděl někam ztratit. Odjel tedy narychlo do Mníšku. Když šel na poštu pro noviny, předjelo ho osobní auto,zastavilo a z něj vystoupily dva muži v pověstných kožených kabátech.

Už se nevrátil –

Večer četli v rozhlase jeho jméno mezi těmi, kdo byli ten den popraveni. Stalo se to v pátek, 5.června 1942, v 18,30 na vojenské střelnici v Praze- Kobylisích. Protokol o výslechu a rozsudek se zdůvodněním  „schvalování atentátu na Heydricha“ byly sepsány až dodatečně v pondělí po popravě. Jeho popel je snad uložen ve společném hrobě před krematoriem ve Strašnicích. In memoriam mu byl udělen Československý válečný kříž.

Máti (Milada) předvolali na gestapo k výslechu a na místě ji zatkli. Vyslýchána byla smutně proslulým komisařem Pfitschem  v Petchkově paláci. Do doprovodných papírů dostala poznámku RU – Rückkehrt unerwünscht = návrat nežádoucí, a v následujících letech prošla pověstnými koncentračními tábory ( Terezín, Ravensbrück , Osvětim,Oranienburg,Berlín). Dostala skvrnitý tyfus, po kterém ji dočasně slezly vlasy a trvale zůstala srdeční vada. Pracovním úrazem si zhmoždila bérec nohy natolik,že začal hnisat, dostala těžkou flegmonu. Vážně nemocní či zranění vězni šli do plynu – proto máti své zranění skrývala jak mohla. Ironií osudu ji život zachránila jedna esesačka- lékařka. Křikla na kulhající máti: „co to tam máš?“ Tak musela rozbalit špinavé hadry a ukázat zmodralou oteklou nohu. Doktorka neřekla slovo, vzala skalpel a bez umrtvení vedla rychle dva hluboké paralelní řezy po obou stranách zranění. Máti omdlela- byla ale zachráněna, hnis vytekl,rána se zahojila. Na holeni po ní zůstala ohromná hnědá jizva.

Berlín byl na konci války silně bombardován. I dřevěné vězeňské baráky dostaly zásah fosforovými zápalnými bombami a začaly hořet. Byly přeplněné vězni a na noc se zamykaly – panika byla nepředstavitelná!  V poslední chvíli se jedna dozorkyně vrátila a vrata odemkla. Máti vynesla na zádech jednu nemocnou Francouzku z ohně – ta k ní pak až do smrti lnula dojemnou oddaností. Na závěrečném  „ pochodu smrti“ k moři je dohonila Rudá armáda.

Máti všechno přežila, protože jí sílu dodávalo pomyšlení,že my děti máme po smrti otce už jenom ji. Byla přesvědčena,že jsme byli dopraveni do bezpečného Mníšku, jak jí to bylo slíbeno.

Po zatčení máti si pro nás přišel pár česky mluvících Němců. Brácha měl zrovna zánět středního ucha, a tak nás nejdřív zavezli do budovy techniky na Karlově náměstí,kde byla tenkrát nemocnice. Pak jsme byli přiřazeni k transportu dětí z Lidic a jeli dál do Polska. Nejdřív jsme byli v dětském koncentračním táboře u Lodže, později nás převezli do Burkau a Puschkau u Poznaně. Tam to nebylo pěkné.

Mezitím byla babička v zoufalé situaci: syn zatčen a odsouzen k smrti, zeť popraven, dcera v koncentračním táboře,vnoučata nezvěstná. Snažila se všemi způsoby najít naši stopu. Jezdila po celém širokém okolí, ale všechno bylo marné.

Byla si však vědoma toho, že se naše máti nesmí za žádnou cenu dozvědět,že jsme nezvěstní, opustila by ji vůle hrůzu lágru přežít. A tak až do konce války před svou dcerou hrála hru na předstíranou: psala,že jsme u nich v Mníšku, líčila jak se nám daří, vymýšlela si drobné historky o nás. Honzu Nepomuckého nechala psát dopisy za Jiřího, jedno děvče z Mníšku (Vladimíra  Ciszewská pozn. JB.) zase psalo dopisy za mne.

V Německu byla mezitím rozjeta akce „Lebensborn“ – šlo o to umístit četné válečné sirotky do spořádaných rodin,kde by se jim dostalo německé výchovy. V úvahu přicházely samozřejmě jen děti nežidovské. Všichni jsme proto byli podrobeni důkladnému anthropomorfickému zkoumání: byly nám proměřeny lebeční kosti a dlouhé kosti končetin. Na základě jejich úhlování a vzájemného poměru se usuzovalo na arijsko-nordický původ dítěte.Děti, které měly znaky semitské, nebyly určeny k převýchově a zřejmě byly usmrceny plynem.

V porýnské rovině mezi Heidelbergem a Mannheimem leží malé město Weinheim. V místě je velká továrna na kůže a boty, která patří rodině Freudenberg. K této rodině patřila paní Elsbeth Weiss. Její muž, MUDr Georg Weiss, byl za války nasazen jako lékař na ruské frontě. Těžce zraněný se dostal posledním vlakovým transportem z „kleští“ u Stalingradu.     

 Tante Elsbeth byla bezdětná a velmi těžko to nesla- prodělala několik operací,ale nic nepomohlo. Dozvěděla se o akci „Lebensborn“ a napadlo ji,že vytvoří domov alespoň nějakému cizímu dítěti, když jí není dopřáno mít dítě vlastní. Rozjela se do Polska a uviděla Jiřího – ten se jí na první pohled zalíbil svým zdrženlivým slušným chováním a hezkou hlavou. V jeho papírech si však přečetla,že chlapec má ještě sestřičku. „Sourozence přece nesmíme trhat“ – a vzala sebou i mne. Velice pravděpodobně nám tím zachránila život .

Ve Weinheimu byl po celou dobu války poměrný klid. Rodina Tante Elsbeth nás měla ráda. Byli to vzdělaní kultivovaní lidé – a hlavně žádní nacisté. Doma se hrálo na hudební nástroje, dělaly ruční práce. My děti chodily do školy, měly hodiny angličtiny,houslí a na ulici si hrály s kamarády, chodilo se na výlety a do kostela.

Výchova přijatých dětí však byla řízena přesnými a přísnými pokyny: žádné studium, žádné náboženství, pravidelné kontroly ze strany gestapa, zda jde výchova správným nacistickým směrem. Tante, která měla velký strach, aby jim nás gestapo zase nevzalo a nezavřelo do některého ze svých lágrů, při dotazech „švejkovala“: když se jí ptali na naše pokroky v převýchově, omezovala se na líčení našich malých zdravotních problémů a úspěchů ve škole. Poněvadž patřila ke známé weinheimské rodině, tak ji všichni šli na ruku a prošlo to. Prošlo i to ,že jsme na náboženství chodili a že Jiří studoval na místním gymnasiu. Zapsali nás do školy pod jménem Georg a Alena Weis, aby to nebylo tak nápadné,kdyby někdo kontroloval seznamy žáků.

Netrvalo dlouho a Weissovi se od Jiřího dozvěděli, že nejsme žádní sirotci,že máme maminku a u Prahy dědečka a babičku. Tante se vždy uměla vcítit do pocitů druhého člověka. První, co ji napadlo: „Nemůžeme děti pravoplatně adoptovat, aby jejich matka jednou neřekla,že jsme jí je vzali.“ A druhá myšlenka byla: „Musíme přece té rodině nějak dát vědět,že děti jsou živy a že se jim dobře vede.“ Na to ovšem byl kriminál, ne-li něco daleko horšího- ( Málokdo si u nás uvědomuje,že gestapo bylo za války pro německé občany stejným nebezpečím jako pro lidi z okupovaných zemí). 

V listopadu 1943 měl jet mezitím už uzdravený Onkel Georg na služební cestu do Vídně. Rozhodl se,že cestu v Praze přeruší a podívá se do Mníšku – v civilu a inkognito, rozumí se, protože to bylo veliké risiko pro obě strany: pro něj  jako pro vojáka o to větší.

Děda s babičkou strnuli, když se jim u vrátek objevil neznámý Němec.

Řekl jen, že je lékař, že jim své jméno ani adresu nemůže z důvodů bezpečnosti sdělit. Vnoučata žijí v Porýní v malém městě bez válečného průmyslu, takže nehrozí nebezpečí bombardování. Jsou zdrávi a vede se jim dobře.Chlapec navštěvuje gymnasium. Onkel uváděl pak tolik detailů z našeho předešlého života v Praze i v Mníšku, které se dověděl od Jiřího,že našim bylo jasné,že nás skutečně zná. Nakonec podotkl,že on i jeho žena nás mají velmi rádi a že jim jednou přijde velmi zatěžko, až se po válce vrátíme ke své rodině a oni se s námi budou muset rozloučit.

Děda si několika nenápadnými odbornými otázkami ověřil,že ten muž je opravdu lékař. Vůbec na ně Onkel udělal seriosní hodnověrný dojem, ale jinak se ho na nic moc neptali – měli obavu, zda třeba nejde o nastraženého špicla a báli se, že by mohli zhoršit situaci Míly v koncentráku. Pak došlo ke zvláštní situaci. Onkel se zeptal, kde je záchod – a zůstal prý tam hrozně dlouho!  Naši pak dodatečně uvažovali, zda jim tím nechtěl dát příležitost prohlédnout si jeho průkaz (sako nechal v místnosti) a zjistit si tak jeho jméno i adresu. Ze strachu to samozřejmě neudělali. Za několik měsíců dostali poštou v obálce bez jakéhokoliv písemného sdělení naši fotografii a začátkem roku 1945 pak přišla ještě jedna.

Onkel ani Tante nikdy nechtěli, abychom jim říkali maminko a tatínku. Nikdy nám nezapírali naše pravé jméno a českou národnost. Když jsme se ptali na Prahu, ukázali nám vždy kterým směrem leží a ubezpečili nás,že tam hned po válce pojedeme.

Blízké průmyslové centrum Mannheim bylo vybombardováno do základů. Weinheim ale ležel trochu stranou a tak ušel pohromě. Konec války znamenal pro nás jen to,že se vyměnily armády. Onkel jako důstojník byl zatčen a s ostatními příslušníky armády internován. Tante  se přes Červený kříž, švédské vyslanectví a svého bratra ve Švýcarsku,který býval diplomatem, snažila navázat nějaké spojení s Prahou a naší rodinou. Chaos mezi třemi vítěznými a jednou poraženou armádou však byl nepředstavitelný – spojení s východní zónou nefungovalo. 

 V tu dobu se vracela naše máti domů se skupinou spoluvězňů a malým vozíkem s plachtou, který táhl pár koníků. Kvůli četným minovým polím nemohli jít přímo – znamenalo to 700 km dlouhou pěší anabasi z Německa oklikou přes Polsko. Když vyhladovělí vězni poprvé narazily na rudoarmějce, navařili jim vojáci plný kotel tučného vepřového guláše. Už se na to chtěli vrhnout, ale vojáci je zadrželi. „Minutočku  padaždítě“ – a nasypali do jídla velké pytlíky cukru. To zneutralizovalo účinek tuku na vyčerpaný organismus natolik, že se vězňům neudělalo špatně.

Máti hned odjela do Mníšku – za námi. Když se dozvěděla,že tam nejsme a nikdo o nás neví, byl prý to nejhorší okamžik jejího života.

Víc nám máti už nevyprávěla. Nemluvila o tom ráda. Kromě té jizvy na noze a nemocného srdce, si z lágru přivezla ještě chronický zánět horních cest dýchacích (nemohla hlasitěji mluvit a nikdy už nezazpívala) a na pravém předloktí vytetované číslo 22 789.

Jenže krátce nato přišel z vězení i praktický a energický strejda Jarka.

„Víme,že děti jsou v Porýní a kluk chodí do gymnasia. Těch není tolik, objedu je, nechám si předložit seznamy všech studentů a najdu ho.“ ( Nebyl by našel nic,Jiří měl jiné jméno).

Mezitím byla v československém rozhlase v pravidelných intervalech vysílána výzva: „Kdo víte něco o osudu vnoučat kancléře Šámala, přihlaste se…

Večer před jeho odjezdem do válkou rozvráceného Německa se u Cébů konala na rozloučenou schůzka nejužší rodiny. Najednou telefon:

„tady Vančura z Modřan (majitel velké parketárny). Teď jsem se vrátil z nasazení a zaslechl výzvu v rádiu. Nevím, jestli vám to pomůže, ale jednoho obchodního přítele v Porýní a u jeho příbuzných mají snad žít děti nějakého českého politika.“

„ Jsou to určitě naše děti, jedu tam a přivezu je.“ Rozhodl se strejda.

S pomocí svých amerických a anglických přátel dostal všechna nutná povolení a propustky vojenským územím. V Plzni mu dali k dispozici armádní jeep i se šoférem a doprovodem dvou důstojníků.

Ve Weinheimu se nejdřív doptal na strýce Richarda Freudenberga,bratra  Tante Elsbeth. Pak si přišel pro nás.

Byl podvečer, seděli jsme na verandě,když tu před domem zastavilo americké vojenské auto. Brácha poznal strejdu hned, mně se zdál jen nějak povědomý. Jarka trval na okamžitém odjezdu, a tak nám Tante jen narychlo zapakovala něco našeho šatstva a hraček, z jídla to nejlepší, co z hubených přídělů měla, a se slzami  se s námi rozloučila. Bylo už  pozdě, když jsme vyrazili. Spala jsem na klíně amerického důstojníka, zatímco jeep uháněl nočním, válkou zničeným Německem.

Když se strýc od nás dozvěděl všechny podrobnosti o našem životě ve Weinheimu a o tom, jak slušně se k nám Weissovi chovali, použil svých styků a u velitelství americké armády prosadil, že Onkel byl zanedlouho ze zajetí propuštěn.

Roku 1946 jsme Weissovům poslali první gratulaci k Vánocům – za přání krásných svátků máti připojila anglicky : „ Upřímně vám děkuji za vše, co jste pro mé děti udělali.“

( Tu pohlednici mám – Tante si ji schovala na památku, stejně jako ty nesčetné dopisy,které jsme jim během následujících desetiletí psali.)                                   

Vybral a redigoval J.Brabec