Rodiny Cebeova a Šámalova
Na další schůzce našeho Okrašlovacího spolku jsme si řekli, že by bylo dobré napsat trochu více o osudu paní Antonie Cebeové a její rodiny. Jelikož moji prarodiče (Želinovi) byli sousedé Cebeových a dá se říci, že se denně vídali, byl jsem požádán, abych se pokusil pro širší veřejnost a hlavně mladou generaci napsat něco o osudu rodin Cebeových a Šámalových před, během a po 2. světové válce v Mníšku pod Brdy. Podklady pro vyprávění jsem čerpal jednak ze vzpomínek pamětníků- sousedů, ale hlavně ze vzpomínek paní doktorky Alenky Šámalové, provdané Veselovské, které sepsala pod názvem „Vyprávěné a zažité“.
Babička a dědeček z Mníšku
Začněme tedy vyprávěním Alenky o její babičce Antonii Cebeové, roz. Feyrerové (11.5. 1874–1. 12. 1953).
Byla 2. dítětem a 1. dcerou své matky, a proto k ní měla obzvlášť těsný vztah. Ze svých sourozenců měla nejraději staršího bratra Viléma. V mládí byla hezká, štíhlá, měla hnědé oči jako trnky a vlnité vlasy, které jí ve stáří silně zřídly, stejně jako její matce.
Absolvovala Dívčí učitelský ústav v Praze a dostala dekret učitelky pro obecnou školu. Učila celkem 6 let, nejdříve na Smíchově na Santošce, později v Košířích. Celý svůj plat dávala své matce na domácnost, nechávala si jen několik krejcarů a kupovala si za ně „bílkové řezy“ – tenkrát nejlevnější cukroví.
Měla velkou lásku, ale nemohli se vzít. On byl rakouským důstojníkem, ona z chudé rodiny – nemohli složit kauci, která se při sňatku s důstojníkem vyžadovala, aby byla zajištěna dostatečně reprezentativní úroveň mladého páru (ten důstojník, později plukovník, na ni nikdy nezapomněl a ještě jako starý pán se s ní chtěl setkat, jmenoval se Kepl).
Mezitím ji začal „pronásledovat“ děda. Házel jí každý den do okna kytky, které uzmul v blízkém parku, protože na koupené neměl. Hlavně si ji ale získal tím, že ještě jako medik chodil ošetřovat její matku, když si zlomila nohu a dělal s ní rehabilitaci.
„Je to hodný člověk a má tě rád“ – uváděla v jeho prospěch prababička. Vzali se roku 1900.
Jindřich Cebe po doktorátu dostal místo na Vysočině v Habrech. Tam však už jeden kolega byl, lidé byli chudí a chodili k doktorovi, až když bylo nejhůř. Krajina byla kopcovitá, zimy tuhé a bohaté na sníh, zpočátku se jim tam vedlo dost bledě.
Pro babičku to bylo dost krušné, byla typickou městskou slečnou a v Habrech dávaly lišky dobrou noc. Stýskalo se jí po matce i sourozencích, návštěvy pro velkou vzdálenost a špatné spojení byly vzácné. V Habrech pobyli 4 roky, narodil se jim tam syn Jaroslav (ten si v odboji za okupace zvolil krycí jméno Haberský, které si ponechal i později jako dvojjméno Cebe – Haberský).
V roce 1904 získal dědeček v konkurzu místo v Mníšku pod Brdy s honosným titulem „obvodní, panský a železniční lékař“. Zde se už rodině po finanční a společenské stránce vedlo lépe. V Mníšku se jim narodila dcera Milada (1906). Mníšek byl blíž Praze a nebyl to takový zapadákov. Styk s rodinou byl snadnější, přijížděli četní hosté, v místě byli panští úředníci a bylo možno vést kulturní život.
Když děti povyrostly, začala se babička věnovat veřejné a osvětové činnosti. Zabývala se problémy dětí zaměstnaných matek a byla iniciátorkou péče o ně: roku 1936 se zasloužila o založení spolku „Ochrana matek a dětí“ a byla dlouhá léta jeho předsedkyní. „Ochrana“ měla svou poradnu pro mladé matky a později i útulek pro děti předškolního věku. Byly to dvě místnosti a dvorek s pískovištěm, kde bylo místo pro 20–25 dětí, které tam dostávaly i svačinu – na tehdejší dobu něco výjimečného!
Babička tak vlastně zorganizovala první mateřskou školku v Mníšku.
Dále založila „Okrašlovací spolek“ – i tady byla dlouholetou předsedkyní. Organizovala zábavy, plesy a večírky (jednu sezonu jich bylo 18!). Na nich se prodávaly různé masky a cukroví, které sice babička koupila za vlastní peníze, ale výdělek šel ve prospěch „okrašlováku“.
Měla svou osvědčenou metodu, jak jednat s lidmi, od nichž něco potřebovala.
Přišel např. starší chlap jako hora – tesař, který měl opravit šatny na koupališti, do čehož se mu ale vůbec nechtělo. Babička s vlídnou určitostí: „Hele, chlapečku, tady máš štamprličku – a přijdeš odpoledne pracovat pro okrašlovák, viď?“
Chlap šoupnul nohou, hodil do sebe doma dělanou „brčolku“ a řekl jen: „Samozřejmě paní doktorová.“
Stejným způsobem „upravovala“ účty. Řemeslník si třeba za nějakou opravu řekl
50 Kčs. Babička to otypla a řekla: „Tady máš 40, to ti stačí. Napij se a běž.“ Chlap se usmál a byl spokojen. On ho děda přivedl na svět a babička ho znala od mimina.
MUDr. Jindřich Cebe (5.10.1870 – 10.11.1953).
Vypráví opět A.V.Š. (Alenka Veselovská-Šámalová): Narodil se v Březnici, kde byl jeho otec panským zahradníkem. Měl ještě jednoho bratra a dvě sestry, rodiče jim však záhy zemřeli. Jindřich pak vyrůstal v nuzných poměrech u svého strýce v Praze. Byl nadaný, a tak vychodil malostranské gymnazium a vystudoval medicínu. Na studium si vydělával kondicemi a zpíváním na kůrech u sv. Tomáše a sv. Haštala – měl příjemný sytý baryton a zpíval rád. Chodil cvičit do malostranského Sokola a naučil se šermovat šavlí a fleretem. Ještě jako starý pán nám holí ukazoval „v střeh“, „kvarta“, „kvinta“, „kontra“ a pod. Vyprávěl, že v době svých studií za 1 krejcar dostal oběd – velkou naběračku nudlí s omáčkou a masem, za 2 krejcary si mohl koupit 5 prasklých párků.
Po doktorátu a všech předepsaných praxích na klinice se oženil a nastoupil praxi v Habrech na Vysočině. Tam zažívali spíše krušnější časy jak po pracovní stránce, tak odloučeností od zbytku rodin.
Kvůli zachování dekora si museli držet služebnou. Když se tázala, co má udělat k obědu, říkával děda, jako by se rozmýšlel: „Nó – udělejte třeba zase mrkvičku. Tu já tak rád.“ Houby rád, později ji nikdy nejedl – bylo to ale tenkrát to nejlacinější jídlo. V roce 1904 získal pan doktor v konkursu místo v Mníšku pod Brdy s oním honosným názvem „obvodní, panský a železniční lékař“. Tímto místem se rodině zlepšila jak finanční, tak společenská situace. V roce 1906 se jim v Mníšku narodila dcera Milada.
(Pro zajímavost uvádím rozsáhlost zdravotního obvodu, ve kterém musel pan doktor působit a léčit. Obvod začínal: Nová Ves, Hraštice, Lečice, Senešnice, Bratřínov, Měchenice, Bojanovice, Bojov, Čisovice, Líšnice, Řitka, Klínec, – a na druhou stranu: Mníšek, Rymáň, Rochoty, Zahořany, Kytín, Stříbrná Lhota, Chouzavá, Halouny.)
Terén to byl obtížný, podhorský, v zimě se spoustou sněhu.
Děda pacienty obcházel pěšky nebo jezdil na těžkém kole bez volnoběhu (od toho dostal silné křečové žíly, takže si pak musel nohy fačovat). Jen když bylo po žních a sedlák byl bohatší, poslal „příležitost“: bryčku, nebo v zimě saně. V noci chodil s lucernou na karbid (acetylenkou). Jednou za tmy nahoře v Brdech zabloudil, ve vánici a mlze zapadl do závějí a byl by zmrznul. Jen tak tak se mu podařilo zase vyhrabat (šel k pacientovi do Haloun a vyšel až někde u Dobříše). Poté už si vždy ve slotě brával s sebou ještě jednoho chlapa jako doprovod.
Podbrdsko byl tenkrát kraj odříznutý od civilizace, lidé byli zaostalí a – než je děda seřval – o hygieně neměli ani ponětí. Na zanícené oko si dávali teplý kravinec, na otevřené rány pavučiny, děti s černým kašlem zahrabávali po krk do hnoje, ženy rodily v koutě na pytlích od brambor, aby nezamazaly postel.
Venkovský lékař měl mnoho práce. Jak to tenkrát bylo obvyklé, zastával vedle povinností všeobecného lékaře i funkci zubaře (za jeden vytržený zub bral 1Kč), přiváděl na svět děti a dělal si navíc lékárníka. Děda si musel zhotovovat většinu potřebných léků, prášků i mastí, jejichž receptury si často podle vlastních zkušeností sestavoval sám. Obvazový materiál byl z pevné lněné látky a muselo se s ním velmi šetřit: pacienti přinášeli krví a hnisem znečištěné fáče zase zpátky do ordinace. Babička je vyvařovala ve velkém hrnci a sušila na sluníčku, Miluška je pomáhala stáčet do ruliček k novému použití. Po infekčních chorobách (záškrt, spála) dezinfikoval děda byty formalinovou lampou.
Ve svém obvodu byl odkázán jen sám na sebe. Neexistovala pohotovostní služba, odborné vyšetření na klinikách nebo i jen pevná pracovní doba. Lékař musel být k dispozici stále, jen na dobu dovolené si bral substituta. – Nebylo divu, že děda po celodenní práci v ordinaci nebyl z nočních návštěv zrovna nadšen. Pacient v noci zazvonil, děda otevřel okno a hlasem, který by zahnal Valdštejnovy pochopy, nevlídně štěknul do tmy: „Co je?“
„Pane doktore, pojďte honem k nám (do Zahořan, Haloun), má žena (babička,kluk) má hrozné bolesti !“ – „Od kdy to má?“ práskla vzduchem otázka.
Když to bylo: „Asi tři dny,“ zazněla pravidelná odpověď:
„Když už to má tak dlouho, tak do zítřka taky vydrží.“
Nebo: „Chytlo ho to před hodinou.“ V tom případě děda prohlásil vlídně :
„Když to má teprve tak krátko, tak do zejtřka taky vydrží,“ a dodával přátelsky: „Jak se nemůžou uprdnout, hned volaj doktora.“
„ Máte příležitost?“ (tj. vůz, saně) zněla druhá otázka.
„Nemám. Soused mi nepůjčil koně (kůň není okovaný, je unavený po žních).“
Okno se zabouchlo. – Děda se obléká a vrčí pro sebe: „Kdyby šlo o nemocný dobytek, bryčku by sehnali.“
Babička starostlivě: „Jíno, tys ho tak odbyl, ten chudák je už jistě pryč.“
Ale ne, návštěvníci kupodivu vždycky čekali – znali už svého doktora.
A takové návštěvy byly i dvě tři za noc a ráno hned zase do normální praxe.
Děda si získal v celém kraji pověst výborného porodníka. Navzdory primitivním poměrům, zejména v zapadlých vesnicích, neměl snad jediný případ horečky omladnic.
Při ošetřování často velmi komplikovaných zranění u lesních dělníků používal hojně jodové tinktury. Za všechna ta léta neměl jedinou otravu krve! Jodová tinktura byla vůbec univerzálním prostředkem na všechno – potíral s ní i mandle při angíně, kterou touto metodou vyléčil za několik málo dnů.
K tomuto ještě paní Alenka uvádí příhodu: Když se tohoto způsobu léčby dožadoval můj onemocnělý otec roku 1928 v USA, obraceli tamní doktoři oči v sloup a děsili se té „primitivní metody“. Vyhověli mu, až když jim vystavil písemný revers – a divili se, jak to zabralo!
Jako „panský“ lékař musel být k dispozici panu baronovi a jeho rodině – nejdřív to byl Schirnding, později Kast. K jeho povinnostem patřilo i stříhání nehtů na nohou. Léčil dále všechny panské zaměstnance, od ředitele po podruhy.
Za to dostával plat, deputátní dříví, nějakou zvěřinu v době honů a pár ryb po výlovu rybníků.
„Železniční lékař“ měl na starosti sanitární zařízení všech stanic od Trnové – Měchenice až do Nové Vsi a léčení všech zaměstnanců v tomto okruhu. Za to měl nárok na režijní jízdenku pro sebe i celou rodinu. Za Rakouska-Uherska to dědovi a babičce umožňovalo velmi levné cestování do Alp, Terstu, Salzburgu i Vídně. Později tak sjezdili celou republiku.
Vedle své činnosti lékaře byl i nadšeným sokolem. Byl zakládajícím členem mníšeckého Sokola a dlouhá léta jeho předsedou. Děda cvičil pravidelně na nářadí a udržel si tím až do stáří dobrou fyzickou kondici. Ještě jako starý 70letý pán vytáhl na žerdi perfektní „prapor“!
Mníšeckému Sokolu věnoval své síly a často i větší peněžní obnosy. Tajně – aby Tonča nevěděla. Ona se to ale stejně dozvěděla, protože se jí vždy dříve či později dostaly do rukou stvrzenky o nákupu žíněnek či jiného nářadí, poděkování za
10 000 Kč, které si děda „jako“ nedovedl vysvětlit apod. Nic si z toho nedělala, neboť ona zase „investovala“ do mníšeckého Okrašlovacího spolku.
O Velikonocích se v mníšeckém kostele zpívaly pašije. Jindřich Cebe zpíval vždy Krista. V dobách, kdy nebylo ani rádio, ani televize, se po večerech doma pěstovala muzika. Babička hrála docela na pianino, děda k tomu zpíval pěkným barytonem. Někdy přišli i hosté a také se toho zúčastnili. Zpívaly se tehdy moderní dojemné písně klasiků a árie z oper.
Za revoluce, když Praha volala o pomoc, se děda rozhodl, že tam pojede. Na babiččinu námitku „co tam budou se 75letým dědkem dělat“ prohlásil, že –„pro lékaře se vždycky práce najde“ – a zmizel. Tři dny byl nezvěstný, nikdo o něm nevěděl, babička ho už málem oplakala. Pak se vrátil – přihlásil se v Praze u sokolů a ošetřoval po průjezdech raněné.
Po válce se v brdských lesích údajně zdržovali „wehrwolfové“ – zbytky německých vojáků, kteří mohli být obyvatelstvu nebezpeční. Děda nám proto vždy na procházku vnucoval revolver „pro všechny případy“. Máti se smála, že se ještě tak nanejvýš postřelíme sami. Děda začal vysvětlovat, že je to úplně jednoduché, že jí to ukáže a že revolver je zajištěný. Něco se mu v něm ale vzpříčilo, děda se zbraní lomcoval a točil hlavní na všechny strany. Máti, už lehce nervózní, ho jemně upozornila, aby aspoň nemířil na kolemstojící, byli jsme tam samozřejmě ze zvědavosti všichni. Děda se naštval, že není blbý, že už dávno předtím vyndal zásobník!
„Ale jedna kulka je přece v hlavni“– namítala ve zbraních od našeho otce poučená matka. „Já ti dokážu, že není!“– nato děda s hlavní bezděky namířenou na vlastní břicho. „Dobře, tati, ale zkus to raději třeba do země.“
Děda cukl vztekle hlavou, přece jen ale zamířil na gauč, stiskl – prásk!
Zbledlý a beze slova zastrčil revolver zase zpátky do zásuvky a už nikdy nám ho nevnucoval. V gauči je dodnes díra jako hrom.
Děda se zajímal o pomologii a na pozemku u nové vily vysadil spoustu kvalitních mrazuvzdorných odrůd ovoce. Až do vysokého stáří byl neustále na zahradě a pořád něco dělal.
Děda chodí po trávníku a rozhazuje chemické hnojivo plnou lopatkou, širokými pohyby paže – „ Pane doktor,“ volá zkušená sousedka Želinová, „né tolik a víc rozházet! Budete to mít z jara štráfaté.“
„Ženská, nechte si svý rozumy!“ hodí děda hlavou a nedbá.
A z jara byly trávníky v pruzích vypálené – štráfaté.
Jindy pan doktor značně štípe dříví.
„Nebolej vás už ruce, pane doktor?“ volá na něj sousedka starostlivě.
Podíval se na ni úkosem a uryl: „´Sem mladej!“
Na úsměvnou sousedskou příhodu vzpomínali i Želinovi. Jednou v pravý podzimní čas měli naplánovaný vývoz hnoje na pole. Povoz přijel včas, a tak se pustili do nakládání. Kytínskou ulicí se začal šířit ten správný hnojový odér, když tu náhle zjistili, že k Cebeovům přijela rodinná návštěva z Prahy a hned poznala, o co se jedná. „Paní Cebová, my jsme netušili, že budete mít návštěvu, mohli jsme to odložit“– vysvětloval František Želina. V ten moment přistoupil blíže k plotu kancléř pan dr. Šámal a pravil – „pane sousede, nenechte se vyrušovat, to je ta správná vůně venkova, proto jsme sem také přijeli.“ Všichni souhlasili, ale rádi se odebrali do vily.
Celý život chodil jednou či dvakrát v týdnu na posezení s přáteli do hospody v Sokolovně, kde popíjel pivo a hrál mariáš. To byla tehdy jediná možnost nějakého společenského styku. Když jsme byli v Mníšku, nechal si pivo přinést a ten mariáš hrál doma s babičkou a mátí, která byla také vášnivá karbanice.
Do penze šel po 35 letech ordinování v roce 1939. Pacienti však za ním ještě dlouho chodili. Vždy nevrle vrčel, „co tu chtějí, já už jsem v penzi“, a babička mu domlouvala, „ale Jíno...“– to však už obvykle neslyšel, neboť byl na cestě do ordinace.
Paní Alenka ještě k závěru dodává: Já dědu milovala a tvrdila jsem, že si jednou nevezmu nikoho jiného než jeho. Měl mne pořád na klíně a byla jsem jeho miláček, zatímco babička nadržovala spíš Jiřímu. Naše máti poznamenala, že to bylo v její generaci stejné. Jarku babička adorovala, na Mílu se spoléhala.
Ke stáří se děda shrbil, na rukách se mu zdeformovaly klouby a zkřivily se prsty. Až tak dva roky před smrtí začal posedávat, byl zimomřivý a už nikam nechtěl chodit.
Zemřel ve věku 83 let na uremii v Praze v nemocnici „ u Milosrdných“.
Když s ním naše máti jela sanitkou do Prahy, všimla si, že než vjeli za Mníškem do lesa, děda slabě zvedl ruku Skalce na poslední pozdrav.
Vybral a redigoval – Jaroslav Brabec