Jiří Krása (* 1946) - až do 4.třídy chodil k p. učiteli Černému do prostor dnešní pošty. Od roku 1956 navštěvoval novou budovu školy. Následně absolvoval střední vzdělávací školu  a v roce 1964 nastoupil na pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem obor národní škola- český jazyk. Od roku 1967 učil v Nečíni, kam dojížděl 4 roky. Potom ho přítelkyně přesvědčila, aby s učitelováním skončil a nastoupil k bratranci otce do Závodů silnoproudé elektrotechniky. Odtud přešel v roce 1972 do Československého spisovatele, kde měl na starosti rozesílku knih a pamatuje si dlouhé fronty čtenářů na některé tituly (Páral). V roce 1974 se přestěhoval do Prahy. Po roce 1980 vystřídal různá nakladatelství (Práce, Dům armády), pracoval i na plaveckém stadionu PKOJF (Park oddechu Julia Fučíka - dnešní Výstaviště), aby zakotvil v nakladatelství Odeon. Zde měl na starosti vedení Klubu čtenářů. Na tuto dobu vzpomíná jako na nejlepší pracovní časy. Byli se spolupracovnicemi demonstrovat v roce 1989 na Václavském náměstí. Podle svých slov si, ale vše představoval jinak. Po revoluci v roce 1992 nakrátko pracoval v nakladatelství Železný a před důchodem dělal vrátného na FTVS. 43 let je šťastně ženat. Do Mníšku se přestěhoval z Prahy až po smrti své matky v roce 2010.

Řekl byste něco k historii místa, kde žili Vaši rodiče a kde nyní žijete i Vy?

Pamatuji si třeba na hospodu “U Kalinky”, rohový barák u odbočky na Kytín.. Chodil jsem tam pro červenou limonádu, která měla takové pěkné otevírání. Stará paní Marhoulová (Kalinová) měla v zadní části místnosti kolo, které pumpovalo vzduch do trubek. Ve sklepě hospody protékal potok, bylo tam nějakých pětatřicet schodů. Kolem domu byly pangejty a my jsme na dlážděné ulici hráli vybíjenou. Teď je tam asfalt, ale pod tím jsou kostky. Když jelo auto tak jsme to přerušili a zase hráli dál. U Minaříků naproti Víškům jsme hráli volejbal - tam byl prázdný plac. Naproti panKrál koval koně. Ta kovárna taky s jeho smrtí zanikla.

Na náměstí jsme v zimě jezdili na lyžích slalom. Vzpomínám si jak jsme s otcem stavěli kino v akci Z. Tedy otec stavěl. Já tam dostal páreček.  Nebo když jsme šli z kostela, jak jsme se stavovali u Klusáčka na náměstí na marokánku a zmrzlinu. To byla vyhlášená cukrárna v tom domě kde jsou teď policie. Vedle stával ještě dům, teď jsou tam Vietnamci. Místo Alberta byl statek, kde byla mlékárna nad ním prodával pan Hušák. Dostal jsem se také do věže kostela. Vzala mě tam paní Batulková (bydlela v domě po Cebeových). Byl tam odsud vidět celý Mníšek. Myslím, že je dnes ve špičce vloženo něco na paměť.

Z Mníšku také mizí malé výhledy, kterých tu bylo dost. Vše se zastavělo novými domy. Když se podívám z nádraží, tak tady dole je to zastavěné Edenem. Podle mě je v městě výstavby dost. Kdyby se něco stalo nemáme prostor pro pěstování. Pamatuji si výstavbu starého sídliště, tam bylo na svoji dobu luxusní bydlení. Z našeho nejbližšího okolí také zmizel kříž co byl na rohu Dobříšské a Nové ulice.

Upozornil bych také rád na lípu v domě nad bývalou kovárnou. Podle mého je to památný strom. Určitě bude mít 200 - 300 let. Zasloužil by si nějakou zvláštní ochranu.

Mluvil jste o otci. On byl na Mníšku docela známá osoba. Řekl byste něco k němu?

Moji rodiče se v roce 1967 rozvedli a otec pak bydlel za rybníky. Vídali jsme se jen o víkendu, když jsem přijel na návštěvu z Prahy. Bydleli jsme u mámy a s otcem jsme tedy moc nemluvili. Neměli jsme čas, přijeli jsme s malými dětmi. Mám tady někde videokazetu jak táta mluví na lavičce před domem o historii.  Vím o spolku Káji Maříka, paní Ivanka Devátá napsala dopis kde si fungování kolem maříkologů na Mníšku pochvaluje. Ale víc bude vědět paní Vodvářková. Táta tam za rybníky bydlel s paní Cihelkovou, poté co se domluvili na společném soužití.

Kovárna pana Krále