Josef Krupička - nar. 10.7.1943 v Mníšku p. Brdy - mníšecký rodák. Základní školu vychodil v Mníšku, poté následovaly tři roky učení na soustružníka a pět let práce v závodě “Škoda Plzeň” (v té době Leninovy závody Plzeň). V roce 1965 se vrátil do Mníšku p. Brdy, nastoupil do Kovohutí Mníšek v mechanických dílnách. Zde působil nejprve jako obráběč kovů a po vystudování průmyslové strojnické školy jako mistr mechanických dílen. Nyní je v důchodu a bydlí v rodném domku na Řevnické ulici pod Skalkou.

Mohl byste nám říci, co si pamatujete z činnosti Okrašlovacího spolku na Mníšku?

Já si pamatuji, jak členové spolku usazovali a odhalovali sochu F.X.Svobody na náměsti. Bylo to po válce, myslím, že někdy začátkem 50. let. Kromě paní Cebeové si vzpomínám, že u toho byla paní Severinová jako členka. Potom také dělali cestičky pří úpatí a ve svahu u Zadního rybníka, místy měly cesty i zábradlí. Ale to je tak vše, co si k Okrašlovacímu spolku vybavuji.

Jaký máte nejstarší obecný zážitek z města či okolí?

Pro mě byla velkým zážitkem stavba Hrudkoven a starého sídliště. Jako děti jsme chodili do školy přes louky až k potoku, kde byly poslední domy vsi - ovčín (později sběrné suroviny a dnes obytný dům) a dům pana Dekastela. Najednou se začalo ve velkém stavět. Nejdříve se postavily domy na pravém konci ulice 5. května u garáží, pak svobodárna a nakonec činžáky. Dostavovalo se někdy kolem roku 1957. Každý den jsme pozorovali změny způsobované výstavbou.

Mám také vzpomínku na poslední Skaleckou pouť roku 1953. Rodiče tam měli stánek, prodávali cigarety. Později si otec na tento prodej ještě zavzpomínal, když mezi květnem a říjnem 1956 oddíly PTP stavěly hřebenovou silnici a pár měsíců tábořily přes silnici u rybníčku. Autopark měli nad vodárnou. Otec jim z okna prodával v improvizované armě pivo a cigarety. S tímto útvarem přijel do Mníšku např. pan Vintr, který tu pak natrvalo zakotvil.

Nepříjemnější vzpomínku mám na učitele Černého - komunistu, který nás po smrti Stalina a následně Gottwalda v roce 1953, nutil stát u tribuny u fary stráž při tryzně za oba potentáty. Vzpomínám si na Rudé právo s velkým černým rámečkem se Stalinem a pak Gottwaldem.

Myslím, že zajímavá vzpomínka se váže k propadlé hájovně tady kousek od nás. Na hájovně byl původně hajný Mika. Po hajném Mikovi nastoupil jako hajný pan Hudeček.Protože to byl takový lidový vypravěč, říkali mu místní “Brdský sup”. Po zrušení hájovny pracoval p. Hudeček v dolech a odstěhoval se na sídliště a do opuštěné hájovny jen docházel. No a my jako děti jsme chodili do stodoly u hájovny skákat do sena. V srpnu, tuším 1955, jsme si přes den takhle zase hráli a ráno nás budila máma ať se jdeme podívat z okna, že se celá stodola propadla do dolu, zůstala z ní jen štítová stěna. Potom celé místo ohradili a postupně se během let propadl i zbytek s hájovnou. Následně tam Kovohutě zřídily skládku a zavážely to. Ten zlom běží až k Lipkám, bylo tam několik otevřených děr. Z jedné se snažil p. Hanousek (zmizel v 80. letech na výletě na Kavkaz) s hajným Homolkou zachránit spadlého srnce, ale nakonec byl pan Hanousek rád, že ho vytáhli na laně ven.

S dolováním vlastně také souvisí vzpomínka na pana Lébla, který vozil autem původně vytěženou rudu kolem nás na nádraží, odkud se vozila do Ejpovic ke zpracování. Občas nás svezl do školy nebo zpátky. Pak se ruda vozila do Hrudkoven. Nad rybníčkem bývala velká halda rudy.

Proměnilo se v průběhu času nějak zásadně místo, kde nyní žijete (horní konec Řevnické ulice naproti hájovně p. Homolky)?

Jedna zásadní změna pro mě byl začátek velkého dolování železné rudy. Změnila se krajina a hlavně se nesmělo nikam do lesa. O zániku bývalé hájovny jsem už mluvil.

Naše rodina je svázána s restaurací Sequens. Dotýkal se mě tedy její postupný zánik po smrti p. Sequense po roce 1956. Stavba začala někdy kolem roku 1934. To si zde s mojí babičkou postavili vilku, ke které postupně lepili další části. Poznali se u Šroubků na zkušené v třicátých letech. Protože spolu nemohli mít děti (dvě jim prý kvůli Rh faktoru zemřely), v roce 1939 se rozvedli a babička dostala jako vyrovnání pozemky vpravo pod restaurací, kde postavila v roce 1941 stávající dům. Pan Sequens s novou manželkou Věrou pokračovali v postupném budování restaurace až do roku 1948. Po smrti majitele byla budova opuštěná, věci z interiérů si rozebrali příbuzní. Následně kolem roku 1960 budovu dostaly Kovohutě a udělaly zde bytovky. Bydleli tu například Petráňovi, Svachovi, Vašákovi či Lorenzovi. Okolo roku 1969 část budovy vyhořela. Hasiči tehdy táhli vodu až z rybníčku pod hájovnou u chatek. Postupně ubytovna chátrala, posledním obyvatelem byl myslím pan Petráň. Po revoluci rodina o restituci nepožádala kvůli velkým nákladům na opravy (restituce byla možná po uhrazení peněz, které dostali po zestátnění).

V současné době jsou velké změny vidět jak ve Skaleckém areálu, tak v našem bezprostředním okolí. Vyrostlo zde mnoho nových domů a i nový majitel bývalé restaurace (ubytovny) na jejím místě postavil nový dům.

Děkuji za odpovědi.

David Bílek

Stavba sídliště pod Skalkou

Josef Krupička