Josef Buchta (nar. 1928) narodil se v Mníšku pod Brdy v Čisovické ulici “U Žabů”. Je to v části směrem k dálnici cca 200 m od křižovatky napravo. Je tam pumpa. Pak jsme bydleli vedle “porážky” p. Prágra - Čisovická silnice za dálnicí směrem na Čisovice a poslední dům vlevo u potůčku, který ústil do sádek. Tam Hamrtál a Knobloch, místní řezníci, poráželi svoje koupená zvířata od sedláků. Po škole jsem se vyučil číšníkem v hospodě U tří pštrosů. Následně byl chvíli totálně nasazený na Ostravsku. Po návratu do Mníšku pracoval na Dobříši v restauraci, odsloužil si povinnou vojenskou službu, stavěl železniční trat do Kovohutí a nakonec zakotvil v armádě jako voják z povolání u automobilové služby.

Mohl byste nám říci co si pamatujete z činnosti Okrašlovacího spolku na Mníšku?

Jako kluk jsem vnímal lavičky na náměstí. Každá měla nahoře na prkně přimontovanou cedulku, že je tam dal Okrašlovací spolek. Pak udělali zděné záchodky pro dámy a pány naproti Velké už ve 30. létech. Na starosti měl pořádek ve městě pod Okrašlovacím spolkem pan Hamrtál. Vedoucí byla paní doktorová Cebeová. Myslím, že tam byla paní Svobodová (Šťastná) Severinová. Taky tam byl Jirotka, ten vyráběl rukavice dole na náměstí, určitě Hušák. Prostě majetnější obchodníci co podporovali obec.

Jaký máte výrazný historický zážitek z města či okolí?

    Vzpomínek mám spousty. Například mám takovou kontroverzní vzpomínku na doktora Cebeho. Šel jsem jako kluk Vejhrádkem a foxteriér pana Skopala (pracoval na před válkou na hradě), pak tam bydlel četník Bureš, mne na ulici před domem pokousal. Šli jsme s tátou k panu doktorovi a ten mi napsal, že jsem si roztrhl nohu při přelézání plotu, když jsem lezl do cizí zahrady. Tátovi se to nelíbilo, tak jsme jeli do Prahy do nemocnice na pojišťovnu, ale pan Cebe už tam volal, aby tu diagnozu neměnili.

    Vzpomněl jsem si ještě na příhodu, která potvrzuje, že již před válkou byly na náměstí záchodky od toho okrašlovacího spolku. Houpali jsme se s ostatními dětmi na větvích na kraji Čumrdova pole u Zlaťáku. Šel kolem mladý hajný co bydlel tady na Vrškách a my na něj volali: “Hajný v lese usnul, někdo mu ho utnul.” On se za námi rozeběhl a chytil mladšího bratra, který mu řekl, že jsem tam byl také já. Protože byla jiná doba a tyhle věci se brali daleko víc vážněji než dnes, bylo mi jasné, že poté co to řekl rodičům bude problém. Probloumal jsem zbytek dne po Mníšku a večer, když jsem si myslel, že se situace uklidnila jsem přišel domů. Táta spal po šichtě a jak se probudil, v té rozespalosti mne začal vyplácet. Asi tou rozespalostí a vztekem, jak jsem se snažil unikat byla exekuce vyjímečně velká. No a já pak klukům po cestě do školy ukazoval na těch záchodcích co se mi pod trenýrkama vybarvovalo.

    Samozřejmě mám zážitky z války. Například v březnu 1939 jsem s klukama u obecní váhy pozoroval průjezd Němců. Byly to ty motorky  Zündapp, BMW s lodičkou jak tam měli ten kulomet. Později jsme pozorovali s klukama odpálení bunkru u Nové Vsi. To se tehdá rozbíjela ta pražská čára bunkrů, která procházela přes Mníšek od Lhotky na Novou Ves.

   Nebo konec války byl pro mě taky nezapomenutelný. V lednu 1945 jsem dělal v Repre závěrečné zkoušky (učil jsem se na číšníka “U tří pštrosů”). A týden po zkouškách jsem odjížděl do Polska na zákopy. Rodina se složila na oblečení a už jsem odjížděl s asi 500 kluky z nádraží Střed (dnes Masarykovo). Cestou jsme vyhazovali pracovní nářadí, kterého byl plný vlak,  pro pracující na poli. Mysleli jsme si, že to pro nás bude lepší. Čím méně nářadí, tím méně práce. V Polsku jsme bydleli ve škole, na práci, kopali jsme protitankové příkopy, nás hlídali luftschutz. Přes den jsme pracovali bez jídla a až večer jsme dostali eintopf. Těsně před osvobozením nás odvezli do Frýdku-Místku a my jsme šli pěšky do Ostravy. Tady nás rozprášili hloubkaři. Nakonec jsme skončili u Slezské Ostravy v dole na Zárubku. Po revoluci mě vzal pan důlní na přespání k jeho mámě. V sousedství  měli Rusové autopark a večer do bytu přišli opilí vojáci a chtěli mě podle oblečení (měl jsem vojenské kalhoty po strýci) zabít. Říkali “Tys germán”. Ale pan důlní, který kvůli této situaci nešel na šichtu, mě zachránil. Asi za 14 dní poté jsem se vrátil vlakem s navrátilci z koncentráku.

Měl byste nějakou poznámku k proměnám místa, ve kterém žijete (Na Vrškách)?

   Vzhledem k mému věku se tady v okolí moc nepohybuji. Ještě jsou v ulici lidé, kteří mi něco říkají,ale hodně jsou tu již lidé střídají. Třeba tady co bydleli Thielovi, pak ještě asi tak dvě tři rodiny a teď je tam někdo nový z Prahy. Naproti bydlel strýc (brácha otce), teď jsou tam již jeho děti. Za republiky, za války bylo tady nahoře hříště DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota) na házenou. Pan Selement si pak hřiště pronajal a dělal tu dřevo do aut na dřevoplyn. Když pan Selement už nebyl, tak se z toho hříště stala parcela a dnes je tam normální dům. Tady v podstatě za mého mládí končil Mníšek. Před rokem 1938 si postavili dům Kupkovi. Za války si dál (naproti točně autobusu) postavil vilu oblastní velitel Jelínek. Pár domů vzniklo po válce (např. p.Šmejkal) a teď se hodně staví tady za námi co prodal pole pan Minařík.

Děkuji za Vaše vzpomínky

David Bílek

Pohled na místo Na Vrškách